Co večer jarní rdí se v slunce sklonu
a kalichy se květů zavírají,
má duše toulá po jižním se kraji,
ba celý v sladkých rozpomínkách tonu.
A slyším hudbu italských těch zvonů,
jež laškovně tak, melodicky hrají,
že jenom jako tóny ze šalmají
to zaléhat z nich musí k Boha trónu.
V tom naše zvony zpět zvou moji duši;
ty úderem tak silným na kov buší
a jako vždy tak hluboce zní dneska,
jak když to bouří, lkají, prosí, úpí,
a nad světem, jenž k bolu jejich tupý,
na bránu nebes tlukou srdce česká.