Chtěl bych býti zvoník starý,
do snění se zabera,
bydlit blízko šedé fary
nebo ve zdích kláštera.
Veliké a lesklé zvony
se hlubokým hlasem mít,
aby měly jména ony,
jeden Jan a druhý Vít.
Jara klidně žít a zimy
hovořit a žehnat jimi,
modlit se a láskou plát.
A ve směsi hřímající
velkých zvonů se všech stran,
v tváři úsměv, k sobě říci:
Zpívá to dnes ten můj Jan!
Jaká hloubka, jaké dumy,
jaký pláč! – jen chápat chtít!
Na světě tak zalkat umí
jedině můj vážný Vít!
Pozdravit den jimi zlatý,
volat jimi hvězdy ven,
a kdy zmlknou – v týden svatý –
smutný být a nemocen.
Divoce v kov čistých zvonů
udeřit a bíti však,
kdybych viděl letět v shonu
přes kraj rodný blesk a mrak!