Nad vším k nebi trčela, do mraků tíhla,
každá loď ji zdravila, gondola, bárka,
věky střehla Benátky zvonice štíhlá
svatého Marka.
A teď leží, sřícena v rumu a prachu,
padlý titán, první ten hlasatel zoře,
jeho pádem zachvěly v bolu se, strachu
země i moře.
Zvony staré zazněly sledně, když rázem
třeskly o zem, rozbity v trosky steré,
anděl s výše lít jak duch odbojný srázem
Gehenny šeré.
Bílý oblak vznesl se z ruin a rumu,
jak by věže přelud se ve vzduch byl vhroužil,
holubů roj v úzkostném křídel svých šumu
zděšen kol kroužil...
Stráž když padla, ztracen jest tábor již pod ní!
Jaký osud čeká tě, labuti bílá,
město lagun, chrámy tvé, paláce vodní,
nesmrtná díla?
Jako Narcis vlastním svým obrazem jata,
rozpneš náruč slíbat jej, půvabu plný,
v hloubi klesne, v moře tvá nepevná pata,
skryjí tě vlny!
Smutná věštba! Nad zmarem věže kdy kvílíš,
a ta pravda skrytá v ní srdce mi stiská;
krása tvoje veliká, čarovná příliš,
bohů zášť blízká.
Kde teď svítíš, poplují jedenkrát lodi,
vše v nich zmlkne, nad tvoje hroby jak vstoupí,
rybář zloví, v moře až jednou síť hodí,
rozbité sloupy.
Báby dětem vyprávět pohádku budou
o tvé kráse, u večer tichý a vonný
vnuci vnuků pod moře hladinou rudou
uslyší zvony...