Za vlídné noci, večera sklonku,
který mne ovál svým chladem,
slyšel jsem z okna tichý hlas zvonku
tkvícího v poupěti mladém:
Dosti už spánku v kolébce stmělé,
spánku a klidu a snění,
chci se už rozvít plně a cele
kalich svůj nořit v zář denní!
Do záře, ruchu, vzduchu a jasu,
kde to vše zní a se nítí! –
Jak když duch mladý, nedočkav času,
vrhá se v rozkoš a žití.
Druhý den ráno rozvil se zcela,
padal žár úpalným hnětem,
odpůldne bouře divoká hřměla
nad malým užaslým květem.
A kdy vše stichlo v stínech a tmavu,
hvězdné kdy zaplálo nebe,
zvonek ten mladý sklonil svou hlavu –
rád se zas uzamknul v sebe.