Na starém hradě Zvíkově
za hradní sešlou zdí –
o ledných horách, nachově
jež u večer se rdí,
o jezer kráse, srázech skal,
jat, v kleci orel sní,
o druzích, již tam krouží dál
na vichrech neseni.
A když pak ze snů procitne
a zří, ó, zázraku!
jak do výše se modré pne
běl strmých oblaků,
tu zdá se mu, že vidí sníh,
velehor obrazy –
i zamává a sražen v mih,
v křik divý vyrazí.
Zní touha v tom a bol a vztek,
a přec – jak smutnější,
když divoký ten stlumí skřek
a bolest zkonejší;
když na pohled už otupen
a skleslé perutě,
tak tich a němý celý den
tu sedí nehnutě.
Neb neslyší již lavin třesk
do svojich velkých dum,
jen klapot mlýna, dětí vřesk,
kol rachot, řeky šum,
již neslyší, co vichřice
v hor ucho hovoří,
jen džbánky klapat, slepice
kdákati v nádvoří.
Smích slyší, hlahol, ryk a zpěv,
psů štěkot, koní klus,
teď rušný tanec hochů, děv,
pak v tichu kejhot hus
a ví, vše znova uslyší,
než bude mu zde mřít,
leč nepozná již ve výši
ten velký horstva klid – – –
Na starém hradě Zvíkově
před klecí orlovou
jsem pocítil, snad bláhově,
zas bolest takovou;
na rtech mých ležel němý vzdor,
leč v srdci bouřil žel,
že jsem kdy s výše volných hor
v kraj nízký zaletěl.