Že den jsi ztratil, lkej si kdo chceš s Titem,
v červánky hledě – mně přec vždycky zdá se,
že v lahodě se nerovná a kráse
nic dnům, jež prošly darmo času sítem.
Jež v toulce prožil’s, zlatým chodě žitem,
neb v snění člunu, který kolébá se,
nic nehledal’s, nic nechtěl’s, jenom v jase
se hřát, kýms veden neurčitým citem.
Ty ztracené dni, po nichž prázdno v dlani,
tak tiše přešly jako jemné vání,
jak obláčky, jež v modru zříš se klenout;
jak hudba, která v parku hloub se ztrácí,
jak spánek, z něhož budíme se k práci
a nemůžem se na sen rozpomenout.