Již toužil jsem, volal, kam jsem vstoup’:
Ó, jaro, ó, jaro mé, kde jsi?
Tys zapadlo jistě mi v tůně hloub
neb zbloudilo v daleké lesy.
Však májové nyní za rosy,
kdy jarní větry zas vanou,
již vidím: to jaro hrálo si
jen se mnou na schovávanou.
Hle, jaro, jímž voněl kdys mi les,
to jaro květů a ptáků,
zas našel jsem jako zázrak dnes –
jen v děcka se skrylo mi zraku.
A v očích těch modrých zrcadle
zas úsměv mi jeho hrá plesný
a pohádka zpívá zapadlé,
mé zapadlé, ztracené vesny.