Jen za dne lze být neupřímný k sobě,
sám sobě lhát a klamat sebe sám,
v svou masku, již vzals k úskoku či k hrám,
se vžít, jí stínit chytře oči obě.
Leč Noc když přijde, ticho kol jak v hrobě,
sta očí hvězdných v duši hledí nám,
a s líce padá maska, s duše klam,
a tváří v tvář zříš vině své i zlobě.
Ó, marně hledíš skolébat se do sna,
se spít jak starých zvěstí králové,
když sťatých se jim zjevovaly hlavy!
Noc, zrcadlo jak černé, kovové,
se kolem všude zvedá, neúprosná,
a před tvou vlastní podstatu se staví.