Nic nevím jistě – jenom jako v snách bych vše byl viděl – zvolna, zvolna jen se rozpomínám... Byla bouřná noc, a my jsme pluli mořem neznámým,
ach, odkud asi, k čemu as a kam? Do našich plachet divý vítr dul a vlny zvedal lodi k palubě, jež třásla se a chvěla. Náhle však
se jedna vlna hrůzně vztyčila jak příšera a splákla s paluby vše, co tu živo. Tmavá mrákota mě obešla, a když jsem procit, zřím:
sám na vlnách jsem, v dálce mizí loď. A vlny bílé sem tam houpaly mě v náruči a podávaly si mě jedna druhé, stále dál a dál
a dál a dál, až vlna poslední jak bělostných dvé paží vyhoupla mě tvrdý na břeh. Tu jsem zaplakal, a divní lidé – cizí – ujali
se dítěte, a u nich vyrost jsem, jim otče – matko – říkal, měl je rád i děti jejich, vždy však cítil jsem, že jiný jsem než oni. Zamlklý,
když smáli se, jak nechápal bych nic, jsem usmívat se musil častokrát, že, všichni vážni, vzhlédli tázavě. Z nich žádný tolik nemiloval noc,
jak já ji rád měl, žádný neslyšel, s čím letí vítr a co vypráví květ květu zticha v svitu měsíčním. Je nelákala šerá lesní hloub,
kam jemný šum mě volal a kde v snech jsem často klesl, pozorně pjal sluch, zda zvěst, již práh jsem slyšet, uslyším. Mně smávali se jen, mě tupili,
že jejich řádům zvyknout nemoh’ jsem, a říkávali: Spadl s oblaků! A tu jsem tedy oči k výši zved’ a zdálo se mi, že je poznávám,
to moře modré, jímž jsem kdysi plul, to dálné, šíré moře blankytu, kde oblak řasy jako hřbety vln se bělaly. A jak tak jednou zas
do výše hledím, vidím pojednou, jak tmavý mráček pluje mořem tím vždy blíž, vždy blíž a nad ním obláčku běl jako plachta svítí. „Moje loď!“
já vzkřikl hlasně, volal, mával jsem, leč neviděli, neslyšeli mě, a loď dál plula – odkud as a kam? Však od té doby stále hledím výš
a čekám, čekám s pevnou nadějí, že jednou přece zaslechne mě loď neb spatří z dálky a že přistane, by odvezla mě v domov ztracený.
Cookies on Poetry Cove