Dyž sem tě slyšíl zpívat,
zpěvačko náše mladá,
já cítil, kterak slza
se do vočí mi vkrádá.
Mňe sevřílo to srce,
prsa se počla dmouti,
ha bulo mi tak, jako
bych nemoh vydyjchnouti.
To bula náše píseň,
teskná i čtveračivá,
jako hdyž náše divče
si něhde v poli zpívá.
Jak ze sturánky čistý
by tóny ty se vzely,
neb křivánek se vznášel
vysoko nad jetelí.
Jako by vonílo to
na louce nebo v myti
vod bloudí, vod fialek
ha Dorotího kvítí.
Takuvým písním teký
nás hučívala máma,
ha mňe se zdálo: mladost
má přišla ke mňe sama.
Naposled eště přišla
ha s bohem huž mi dává,
hale svým bílým šátkem
mi eště z dálky mává.