Po dlouhých letech zase
jsem v kraje zabloudil,
kde v mládí čárném jase
jsem bloudil, pěl a snil,
a jako mlha šedá
mně z duše spleen se zvedá
před září oněch chvil.
Ach, ještě park tu starý
a za ním skryta ves,
chrám bílý blízko fary,
i rybník, cesta v les;
a velikou svou mýtí
vrch na obzoru svítí,
kam často krok mě nes’.
Leč, žel přes kout ten skrytý,
kde nic se nechvěje,
přes cesty, jež teď zryty,
se táhnou koleje;
dva rovné, třpytné pruhy,
jak život šel tuhý
přes sny a naděje.
Kam vyplašili tebe,
pohádko tichých let,
kdy modré jenom nebe
se dívalo v tvůj svět;
ký asyl tebe kryje,
ó, snivá poesie,
kde najdu jen tvůj sled?
Ó, cítím, jak mě studí
ta kolej, dusí mrak,
jak v snivý kout mé hrudi
frivolní hledí zrak:
ne přes luka to pádí –
sny, touhy mého mládí
to rve a šlape vlak!