Je soumrak. Západ hoří
nad městem nachový.
Na modrém vzduchu moři
ční zlaté ostrovy.
A výběžkem i hranou
tak svítí do dáli
a v soumrak šerý planou,
jak by to volaly:
„Ó, lodi unavené,
ó, lodi uštvané,
zde mír se nad tím klene,
kdo u nás přistane.
Zde v hájích vonných září
nám zlatá jablka,
a mládí stesk, trud stáří
zde navždy umlká!“
Má loď, jež hlas ten slyší,
dál musí do šíra,
jen oko tam k té tiši
se toužně upírá.
Žel, že má nesmí kotva
v klid ještě takový!
Já dnes bych minul sotva
ty zlaté ostrovy...