Na louce slunce zářivé
rozlilo zlatou tůň
a všecko volá, všecko zve:
Ó, pojď a sluň se, sluň!
Je to, jak žluté kosatce
by samé kvetly tam,
jak tajemného v pohádce
by kola blýsk to plam.
A kdo v ně chycen, kdo tam vnik,
je kouzla jeho plen,
jak v staré báji v okamžik
je v zlato proměněn.
Je zlatý pták, jenž slétne sem,
i stvol i trávy klas,
a motýl, který sedne v něm,
má zlatá křídla v ráz.
Ó, za šťastné jsme chvílenky,
viď, zabloudili v les,
mé všechny sny a myšlenky
jsou celé zlaté dnes.
A úsměv tvůj, jenž včera zdál
se smuten mi a bled,
snad v zlaté tůni vykoupal
se, než ti na rty slét’.