Jsme v mládí všichni jako náměsíční,
jdem v snách a slepi láskou svou a touhou,
nad námi hvězdy jako písek říční
se blýskají a třpytí smavou prouhou.
Kol velký mír a svatý ležet zdá se,
co vane k nám, je květů vůně sytá,
jdem výš, jdem k nebi, ku slávě a kráse,
a ruka vláken měsíčních se chytá.
Pod námi tma je, nad námi je světlo,
jdem výš a výš a stále výš a výše
až k závrati, kde sta se křivek spletlo,
po úzké cestě, která oblouk píše.
A stále nás to ještě výše volá
a stále tam, kam sotva vzletí ptáci.
V tom výkřik hrozný. To je život z dola.
Čím výš kdo spěl, tím hloub se na zem kácí.