Já žiju život povinnosti,
jenž železné má koleje,
a kolej ta, ó, cítím dosti,
tak hluboko se zareje,
a život můj, ten po ní letí,
já řidič toho vlaku jsem,
tu není čas se otáčeti,
jen k předu, k předu každým dnem!
A mnohý les kol cesty dýše,
a mnohá chýž se zabělí,
již lidé jako ptáci tiše
si k lásce, štěstí stavěli,
i mnohý sad kol skví se květem,
však vlak jen zahřmí nade vším,
já dobře vím, co ztrácím letem,
já dobře vím, co opouštím.
A chci-li někdy v krušné práci
ten nechati vlak zběsilý,
ať stojí, letí, nechť se kácí,
a sám mu prchnout – na chvíli:
cos drží mě a cos mě mate
a je mi, jak když v tíze dne
se strojník na ty vozy spjaté
ku parostroji ohlédne.
Co zbývá tedy? Dále spěti
tou přísnou, tvrdou kolejí
a myslit si, že vlak, jenž letí,
kdys přec snad půjde volněji,
a útěchu mít ve svém žití,
že kolem všeho, co jsem chtěl,
když nemoh’ jsem to vzít a míti,
jsem jedenkráte aspoň jel.