Šla zima, větrem jen se chvěla,
kruh z jíní měla kolem čela
a dráždil ji kde jaký květ,
neb sama v duši až tam na dno
jen měla poušť a mrazné chladno
a ticho, v němž spí mrtvý svět.
S tak bledou tváří závistivou
šla polem, mezí, lesem, nivou
a třásla se svých ramen sníh,
a po květu již není zkázky,
hle, už jen chudé sedmikrásky
tu tam se krčí na mezích.
Ó, syp jen, syp si sníh, jenž studí,
ó, zimo, do těch niv i hrudi –
já zpíval – však tě podvedem’,
tam na mezi ta sedmikráska
a v prsou mojích tichá láska
dál pokvetou i pod ledem!