Je dosud chladno. Časem sněží,
a pod sněhy jen najdeš mech,
však na tvých ústech úsměv leží
jak paprskový jarní šleh.
Tvé oko se kams v dáli nese
a svítí dlouhou řasou tvou
jak blankytové zvonky v lese,
když hledí štíhlou travinou.
A na tvých prsou planou růže,
dvě růže plní chladný vzduch,
ta bílá, jak jen sníh být může
neb čílka tvého čistý pruh.
A druhá tmavou barvou svojí
své sestře stíní lístků pár –
vděk dívčí, ale k němu pojí
se milující ženy žár.
Přes mrazy a přes chladné sněhy
ty růže kvetou za zimy,
co musí tepla, lásky, něhy
v těch prsou býti pod nimi!