Bylo léto, země kvetla:
za slunce i za hvězd světla
v polibcích a ve víru,
květy žhavé ve svém vlasu,
protančila mladou krásu
v šírém sále vesmíru.
Podzim chladný. Země svadla.
Jak se dívá do zrcadla,
jme ji touha zoufalá;
kdož jí pěli hymny chvály,
rozprchli se dávno v dáli,
ona sama zůstala.
Zima přišla. Den se chýlí.
Vzduchem roj se honí bílý,
lidé praví: To je sníh!
Zatím zem si, světa dbalá,
bílý pudr objednala,
aby vrásek nepostih’!