To zima v městě: Všecko bílé,
jak tiše padá čerstvý sníh,
jenž v záři lamp a světel síle
se jiskří – pláň hvězd nesčetných.
Jak opona nad tichou řekou
mha skrývá proud již spoutaný,
na třídy rohu, jak se pekou,
ti zavoní vstříc kaštany.
A chodců krok i vozů řada,
vše stlumeno je do ticha;
hle, po chodníku dáma mladá
s kukátkem v ruce pospíchá.
Má dlouhý plášť a šátek měkký,
jenž zasněžen až do vlasů,
pod šátkem tušíš růží vděky,
pod pláštěm život z atlasu.
Jde zruměněna, v plášť se tulíc,
jde s úsměvem tak koketním,
ach, první sníh pad’ v dlažbu ulic,
co radostí a plesu s ním!
Jde v chůzi tančíc, s bílým dechem,
až tam, kde zhalen mlhou břeh,
jde v bílém, kyprém sněhu spěchem,
jak šla by bílých po květech.
A jak tak cupe sněžnou nivou
a šustí pláštěm z hedvábu,
ty mníš, žes potkal zimu živou
v tom městském jejím půvabu.