Na toulkách zeď jsem spatřil,
zahrady staré val,
tu mnohý déšť a vítr
v líc jistě bičoval.
Tak byla spustlá, sešlá,
tak plna skvrn a rýh,
že jistě měl s ní soucit,
když zasypal ji, sníh.
Leč když jsem já šel kolem,
tu v jarním čase tom
nad sešlou zdí se klenul
pln bílých květů strom.
Jak dvě by bílé páže
se nad ní rozpjaly
a za ta léta stráže
zdi sešlé žehnaly.
A slunce jasný paprsk
po zimy zlobách všech,
jak úsměv spokojený
ve vráskách zdi té šleh’.
A třpytné honily se
teď po ní ještěrky,
jak v smutných očích štěstí
zas planou jiskérky.
Když kvetoucím se stromem
nade mnou skláníš teď,
já musím vzpomínat znovu
na onu starou zeď.