Zadumaný, zachmuřený
hledíš ve vln tichých pěny,
mění se to, mění!
Den je jarní v plném plání,
hlavou tvou jde vzpomínání,
co bylo a není.
Ticho. Ku tvé staré hrázi
s fanfarami nepřichází
vzácných lovců řada;
jen, jak jarní vítr duje,
kus tvé stěny ulamuje,
a ten kámen padá.
Jsi tak jako žebrák vskutku,
opuštěný, plný smutku,
rozjizvené líce;
ale ještě víc to bolí,
že ten národ kolem v poli –
není o nic více!