Zda chvěje se lupen, když vypučí z jara,
že větru strhne jej svist?
Zda ptáče, jež zpívá, se bojí a stará,
že podzim vyštve je z hnizd?
Zda myslí strom na to, když plný je květů,
že k zemi srazí jej blesk?
Zda květy, jež voní, a motýla v letu,
že zhynou, pojímá stesk?
Proč ty jen, ó, srdce, se vzdáváš mu příliš,
jsi míň než oni neb víc?
Proč každý mžik jen si otrávíš, kvílíš,
kams v mlhy za slunce zříc?
Pěj, jásej a zpívej, puč s květy, leť s vánkem,
buď bratrem všeho a všech,
víc nechtěj být než jen přírody článkem
a osud osudem nech!
Pij slunce a radost, kol plná jí číše,
jsi stejně života host,
jak ptáče, jež zpívá, jak květ, jenž tu dýše,
jak list, jenž na větvi vzrost!