Zas kvetou šípky lesním při úvoze,
kde – dávno to – jsme chodili tak rádi;
ten jejich květ jak do vzpomínek svádí,
než osud kouli připial k naší noze.
V říš poesie prch jsi žití prose,
a zdá se ti: sny, touhy, plesy mládí,
jež tehdy žil jsi, oči na obloze,
se změnily v ty květy, čas jak pádí.
Ó, všecko mohlo nyní jinak býti,
jen na rozcestí cestou dát se jinou,
té neudělat tehdy malé chybky;
mžik nepropást, jenž dán jen jednou v žití,
rty zlíbat, které jednou pouze kynou,
kdy duch je mlád a v srdci kvetou šípky!