Jak oko tmavé, třpytné byla kdys,
a nebe rádo dívalo se do ní;
teď na hládi jen okřehek a sliz,
jenž jako bělmo pohled její cloní.
Kol duby staré, olše, břízy – hle,
jak celé v ní by shlížely se rády!
Však zrcadlo jich smutné, osleplé!
Co vážek hon jí a co listí vády!
Červánek doutná – obláčků jde řad –
plá bílý měsíc s modravých hvězd hejny,
jen v zarostlou tůň paprsk nezapad,
dál stín tu, klid tak posupný a stejný.
Teď leďňáček se nad ní rozletěl,
zahrálo rudé, zelenavé peří,
na větvi sed a volá, jak by chtěl
ji vzbudit ze sna – dřímá dále v šeři.
Jen slední bouř jak prala ve kmeny,
ven spadlá větev trčí ze hluboka,
jak ostrý trn to prudce vražený
do smutné tůně vyteklého oka.
A ticho, teskno, smutno, mrtvo tu,
sem nechodí pít za večera laně –
ó, jaký příval moh by k životu
ten zapadlý kout vzbudit nečekaně?
Ty, jehož duše chytá stín a svit,
vše, co tu žije, letí, chví se, sluní,
tu musíš stanout, musíš zamyslit
se nad tou smutnou, opuštěnou tůní.
A zachvíš se, že tak bys do šera
moh zakletu mít duši, rovnou vězni,
že žití, krása, zázrak, nádhera
by bez odlesku mohly táhnout přes ní!