Když západu vzplá růže čarovná
nad skrání Tvou, červánků záře žhavá,
když Vltava Tvá tichá, povlovná,
Tvé zrcadlo, se vznítí do krvava:
Jak v exilu mně zdáš se královna.
jež – přešlá její nádhera a sláva
teď bolesti se její vyrovná! –
se obléci v svůj královský šat dává.
A šarlat co jí s ramen k zemi splývá,
ve vlasech vínek, v zrcadlo se dívá,
a v štěstí, slávy dny se vsnívá ráda.
A náhle v bolu zalomí zas ruce,
svůj královsky šat s těla trhá prudce
a plačíc hořce, diadém svůj skládá.