Jdu večerem a zřím, jak roste stín,
jak vlhne tráva, rosa blýská po ní,
jak vše se strojí noci padnout v klín,
a vidím, slunce jak se v západ kloní.
Umírá tiše, jako zmírá ten,
kdo ani neví, co tu navždy ztrácí,
a klidně, jako kdo svůj prožil den,
jak mohl, cele, ve snaze a v práci.
Teď jako Caesar skrývá tváře díl,
by nikdo nezřel umírati reka,
teď zapadlo. Jen červánek tu zbyl,
jak z růží pruh se táhne do daleka.
Ó, velké slunce, v šeré mrákoty
jež nyní padáš nad tou naší plání,
tak prožiti svůj život jako ty
vždy bylo moje vroucí, svaté přání!
Mít duši světlou, mít ji samý jas,
vždy soucitnou a lásky vznětem žhavou,
jenž vždy by plál a plál a neuhas’
i pod starou a zasněženou hlavou.
Celému lidstvu nésti svoji zář,
vždy v boji býti s tmy a stínů cháskou,
své srdce vlastní vložit na oltář,
svět zlíbat celý nekonečnou láskou.
A nésti teplo, kde by ležel chlad,
by všecko žilo, zkvétalo a zrálo,
a budit toho, kdo by ve sny pad’,
že den, že čas a pro sny že ho málo!
Pak tiše jíti k hrobu zákoutí,
až noc by přišla, s touhou nevylhanou –
tak žít a plát a hřát a zhasnouti
v červáncích, které ještě dlouho planou!