Sestup v propast lidských bolů,
a chceš-li vskutku slavným slout,
stále dolů, dolů, dolů,
v nejtajnější duše kout!
Každá duše za to stojí,
sejít v temný její klín,
hledat, odkud na svět rojí
se tak mnohý mrak a stín.
V té, která se hradí chladně,
najdeš v hloubi sopky žár,
a v té spráhlé duši na dně
pozdraví tě květů pár.
Ovšem duch se loučí s klidem,
mnohé potká příšery,
ale s pravou láskou k lidem
projdeš duše veškery.
Ovšem srdce chví se v muce,
oči žárem slzy žhou,
ale kahan, soucit, v ruce,
můžeš směle jíti tmou.
A když hloub v tu jámu tmavou
sejdeš, poznáš starou zvěst:
uzříš za dne nad svou hlavou
nesmrtelná světla hvězd!