Až vítr prach můj rozmete,
prach mého srdce šedý,
jí sním, že z něho vykvete
květ naposledy.
Ať vzkvete někde na louce,
kol ať je bor se tmící,
kam za ruce se vedouce,
jdou milující.
Když západ ještě krvavý,
jak zraněn přehluboko,
a probírá se z únavy
hvězd vlídné oko!
On uvidí ten štíhlý květ
a uvidí jej ona,
ta květina se bude chvět
tak rudá, vonná.
Tak chvět se bude, jak se chví
nám srdce živé v těle,
když plné tuch a tajemství
a láskou vřelé.
On utrhne a podá ji
své dívce mladé mžikem,
ta zulíbá ji potají
svým sladkým rtíkem.
Mé srdce v květu zakletí,
jenž pukne plně,
ten večer bude ležeti
na dívčích ňader vlně.