Ó, jestli někdo šel a zaklepal
po skonu tvém na tiché tvoje úly,
by pověděl tvým včelám velký žal,
že oči tvoje bystré pohasnuly:
tak nemohlo to zahučeti v nich,
jak zavířily myšlenky nám v hlavě
při truchlé zvěsti, že jsi navždy ztich’,
co srdce bodlo žihadel sta dravě.
Pohádku máje spřed jsi přesladkou,
dal’s davům sny své, v kterých plála krása,
však život nebyl tobě pohádkou
a rval tě nouzí, křivdou, která drásá.
A tak jsi šel, kde ticho je a klid,
a společnosti pomstou ve své muce
jsi nechal obraz – jak jej zapomnít! –
své, vlastní krví zkrvácené ruce...