Ty, která básníků jsi propůjčila slovu
svůj milý hlas, jenž teplem hřál a jímal,
jak vánek zachvíval se, zněl jak z kovu,
lkal, jako listí šeptal a zas hřímal:
jsi odešla v říš věčných snů a ticha,
kde není bolu, jenž by hlodal v taji.
Já vzpomínám, a nechť má snění lichá,
ne v hrobě zřím tě, ale v slunném kraji.
Zřím jít tě v záři, co ti kadeř plavou
svál rajský vánek k bělostnému čelu,
tak radostnou a mladou, usměvavou
a verše na rtech, loukou asfodelů...