Jak z rána v lese čet
jsem z knihy sladkých vět,
tu náhle s výše pavouček
se spustil, na mne slét.
A po mně lez a tkal,
a já se vlídně ptal:
Co, pavoučku, to pro mne tkáš,
je štěstí to, či žal?
Ó, kliď se mi jen, kliď,
ty z rána předeš, viď,
jak říkají, jen starostí
a trudů šedou nit!
Ne, zůstaň, dále tkej,
jak tvůj to obyčej!
A starostí že neseš trud?
Vždyť zvyk’ jsem snášet jej!
Je těsně se mnou spjat,
je stínem mojich pat,
a kdybych jednou byl ho prost,
už scházel by mi snad.
Chci nést jej sám a sám,
tíž, bolest, křivdu, klam,
jen jiným když tu radosti
a štěstí trochu stkám.
Jich úsměv na niti
se mojí zachytí,
a šedá vlákna na večer
se zlatem zatřpytí.