Noc dlouhá a hluboká, zimní,
a na nebi září sta hvězd,
má země, ty nešťastná, zdřímni,
vše zapomeň, co musíš nést!
Ty rány, tu hanbu, ty hřeby
a rouhání horší těch ran,
co trnů pálí tě v lebi,
co krve vpil český ten lán!
Snad ve snu se bude ti zdáti,
že úsměv ti po tváři šleh’,
jak slyšela’s ze zdálí váti
zas jarní a hojivý dech.
A země má k nebi se dívá,
jež modré a hvězdnaté tak –
jak prapor nad hlavou splývá
ten hvězdný, ten svobody znak...