Ten výstřel, který do tvých zahřměl zad,
tvůj vzal ti dech a krev a život sice,
leč neplatil jen tobě, jenž si pad,
ta rána vyšla proti Republice.
Neb ty jsi stál jak nepohnutý tes,
nechť vlny vášní bily kolem s pěnou,
a celou ji svou paží objav, nes
jsi její tíhu pevně na ramenou.
Ty klesl jsi, leč zachytili v ráz
tvé břímě jiní v osudný ten leden,
a dva či tři dál ponesou je zas –
kéž stejně pevně jako ty sám jeden!
Leč v duši hořko... To že lidu dar
za leta práce, tak že oběť platí,
že ten, jejž pustil tyranův i spár,
má v zemi volné v krvi umírati?
Ó, je mi, jak bych v propast běsů zřel,
jež bezdná, hloub a hloub se mračí temně:
sta sápe se tam ruk a zmítá těl,
sta úst jed stříká... Zaval ji, má země!