To v nejkrutější bylo války čas, kdy nebylo co jíst už, na vojnu kdy bráni už i padesátníci a naši lidé byli věšeni
pro zradu na frontách a „v zázemí“ – tak říkalo se – pípnout nesměl jsi, nechť vyssávali statek nám i krev, nám smáli se, nás bili pěstí v tvář,
v žaláře temno naše vrhali, a kdy se zdálo, že má s povrchu být země český národ vyhlazen. V tu těžkou dobu druha faráře
navštívil jednou starý profesor na malé vísce. Z kraje jednoho, daleko odtud, z pomezních až hor, vždy k sobě lnuli láskou bratrskou,
a nebylo jim v světě oběma nad lid a národ. Nyní seděli tu v síni farské oba zhrouceni tou bídou války, v strašných pochybách
a úzkostech, jak skončí se to vše. A když už všecko pověděli si, tu hrozné ticho padlo na oba, jak hrobní kámen těžký padal by
na všecky naděje a iluse. „Víš, Jindro, co?“ – děl náhle profesor – „ty zítra ráno sloužit budeš mši za český národ, a já – nekřič: ne! –
ti přisluhovat budu. Co jsem se už jako student naministroval! A ještě vše mám dobře v paměti.“ – „Honzíčku milý“ – lek’ se vskutku kněz –
„co napadá tě? Vždyť ty churav jsi, jak moh’ bys klekat, vstávat, klekat zas a těžký missál sem tam přenášet, to pusť jen z hlavy!“ – „Ne, ne, nepustím,
je líp mi zase, a ten účel mi víc ještě dodá hbitosti a sil.“ A stalo se, jak přál si profesor. Den druhý ráno zvedlo v kostele
pár výměnkářů a pár babiček zrak s úžasem, když ze zákristije za knězem vyšel v komži starý pán chorého vzhledu, prošedivělý,
– Pan profesor! – se ihned šeptalo - a zprv šel trochu nejistě, leč pak, jak nový život do údů by vjel, již pevněji a poklek’ na stupni.
Mši sloužil kněz, a starý ministrant mu odpovídal jasně latinsky, a pak se modlil farář – horoucněj snad nemodlil se nikdy, co byl živ! –
za český národ – aby Hospodin jej vytrh’ z velkých protivenství všech a chytil štít a pavézu a vstal mu ku pomoci – nechať zahanbí
a zapýří se, kteří hledají ho zahladit, zpět obráceni jsou a v potupu jsou dáni naposled, kdož libost mají v jeho neštěstí.
A nechať posléz vejde národ náš v zem zaslíbenou, sladkou Kanaán! A co se modlil, starý ministrant leb na hrud svěsiv, také modlil se.
A na oltářích svatí, světice se usmívali vlídně ve mžik ten, co ranní slunce, proniknuvši z mlh, v ten vesnický chrám proudem lilo se
a ozářilo jasem faráře i ministranta, krásné hlavy dvě, nad které národ neměl krásnějších...
Cookies on Poetry Cove