Za bouřné noci podzimní,
kdy tmou vše zakryto,
kol oken tam, kde někdo bdí,
jak křídla šumí to.
A nevíš, je to větru sten
za chladné noci té,
či pták to klepe do oken:
„Otevřte, otevřte!“
Já naslouchám a slyším tich:
„Ve svět váš mlhavý
my z krajů nesem nadhvězdných
vám mrtvých pozdravy.“
„Jsme snů dav, který k zemi slít,
myšlénky neznámé,
a duše, v kterých narodit
se možno, hledáme!“
Do noci pnu svůj zrak i sluch,
do tmy a do šíra,
teď, zdá se mi, kdes na ten ruch
se okno otvírá.
A zas to zalká, zaječí:
„Nás také přijměte,
my myšlénky jsme největší,
však nejvíc prokleté!“
A pláče to jak v bouři hvozd,
jak křídla šelestí:
„Což nikdo nechce nesmrtnost
za cenu bolesti?“