Kol nožířova krámku
se často ubírám,
je úzký tak a malý
a šerý jeho krám.
Však na kočárku dítě
tam vždycky sedět zřím,
má živá, krásná očka –
je v stejném věku s mým.
Muž brousí svoje nože
a vždy se usměje,
když ke kočárku vzhlédne,
kde jeho naděje.
Dnes šel jsem zas tu kolem
a zachvěl se a lek’:
v tom malém krámku scházel
ten dětský kočárek.
U práce seděl nožíř
už jistě od rána,
líc jeho se mně zdála
být bolem strhána.
Snad, Bože... S mým věk stejný...
Vše na vlásku tkví, žel –
mně nůž váš nejostřejší,
nožíři, v prsa vjel!