Rád ulicemi chodím v snění.
Toť moře, jež se stále mění,
vždy jeden vír a jeden ryk
a klidné sotva okamžik.
Slyš, za zvukem jak zvuk se honí,
šust vleček, rachot kol, klus koní
a dopad kroků nesčetných
a šepot, křik a pláč a smích.
V to klavír padá od balkonu
a s kolovrátkem hlahol zvonů,
ó, nemusí mi líto být,
že neslyšel jsem moře hřmít!
Hle, svatba jede – vozů řada –
přes líce jedno závoj padá,
pak mihlo se kol zraků mých
pár tváří, květy, šatů sníh.
Však svatba musí stanout chvíli,
nechť mrzut se kdo z vozu chýlí,
jde průvod jiný zvolna vstříc,
zříš dlouhou rakev, plápol svic.
Pár nevyspalých žlutých tváří,
snad matka – žena – v černém šláři,
pod stínem jeho stopa běd,
a zase stuhy, zase květ.
Tam sladké a tu věčné snění,
tam láska a tu rozloučení!
A jak vůz kolem s rakví jel,
zjev bílý se tak pozachvěl...