Ó, chtěl bych, by můj každý verš byl plamen,
by sežeh vše, co v nás jen plané býlí,
by k cizím byl jak bystřeň divé síly
a k rodným jak stisk milenčiných ramen.
By než hlas dějin řekne slavné Amen!
byl pádný meč, jenž smrtí, udeří-li,
by v nepřátelské tvrze v boje chvíli
pad jako hromný katapulty kámen!
Ach, ne, jsem sláb... a verš můj mdlý a stůně...
A přec, když boj zve, v polnice když dují,
pět o slavících nechci jen a luně.
Pro volnost bít se nemám-li, v seč smíchat,
mne nechte tam jen, kde se meče kují,
měch tahat aspoň, v žárnou výheň dmýchat.