Pryč, stíny, s čela, dolů s duše, tího!
Znám studánku, a není skryta v lese,
jež hrudi zprahlé vždycky úkoj nese:
otvírám zase verše Petöfiho.
Ty plná lásky ke svobodě kniho!
Ty jarý duchu, jenž’s jak skřivan vznes’ se
a národům všem volnost zpíval v plese,
než sražen byl jsi s letu nejvyššího!
Ó, zřím tě, zřím... Tu stojíš krásný, mladý,
jak pro svobodu padl’s v čele řady,
a ve tvém oku hoří výheň celá.
Teď k hrudi sáh jsi – rána tě tam pálí?
Teď smutně jsi se zahleděl kams v dáli –
ó, Bože můj, proč laur svůj rveš si s čela?