Byl jarní teplý den, kdy k Vyšehradu
jsem kráčel k druhům, již tam tiše dřímou.
Když srdce někdy tetelí se zimou,
ti mrtví těší... a mám jich tam řadu.
A jak tu stojím, na hroby dlaň kladu,
jim šeptám: „Národ cestu zvolil přímou,
jde vpřed... má cíl... všech ruce zbraně třímou,
váš sen se plní... zlo se chýlí k pádu!“
Tu suchým věncem jak teď větřík třás,
mně bylo, jak bych známý slyšel hlas:
„Přijď říc nám, lid až všecku shodí bídu!“
A jestli ještě jaká pochybnost
v mém srdci zbyla, rázem jí teď prost,
já tiše, ale pevně řekl: „Přijdu!“