Je silné v nás to jako bylo kdysi.
Chodí to s námi, bdí to s námi v noci,
sen plní nám to čarovnou svou mocí,
leží to na nás, jí to s námi z mísy.
Hned chmuří to, hned zlatí naše rysy,
nás k písním táhne to, jež pěli otci,
nutí to spory malicherné zmoci,
duhy to klene, jako mrak to visí...
Říkáme: „Pěkný den!“ neb „Dnes je ledno,“
když potkáme kdes přítele a bratra,
leč zatím v mysli máme jen to jedno.
O hladu řeč je, o lichvářské sběři,
leč mezitím druh druhu v očích pátrá,
zda nezoufá, zda také ještě věří...