Kdy národ spoután na rukou i nohou,
kdy vůdce dusí žalářní mu koba
a houbu plnou octa s žlučí mnohou
mu nesou k rtům a směje se mu zloba,
kdy Vztek či Msta, a nejčastěji oba,
mu na hranici širou pod oblohou
poklady pálí, jež ho vzpružit mohou –
ne, ne, to není nejsmutnější doba.
Čas nejsmutnější je, když v resignaci
lid kouli vleče, sklání hlavu v jarmo,
dost má, když syt, a čest i hrdost ztrácí.
Kdy minulost svou zapře, tupě dříme
a neví již, co měl by chtít... vše darmo.
Ó, jaké štěstí, že to nyní víme!