Je vlahá noc a světlá jako den.
pod starým dubem sedím u rybníka;
vše spí, kam oko i kam sluch můj vniká,
a neslyšet ni šum ni zpěv ni sten.
Na pláni vodní leží světlý pruh
jak měsíc plný stojí nad topoly,
lip vůně táhne i dech klasů z polí,
po žáru dne ten chlad, ten klid, ten vzduch!
Pad’ v dáli les v svůj šedomodrý stín,
sen o svítání letí jeho hlavou,
plá hvězda nad ním září červenavou,
i její obraz chytil vody klín.
Ten je tak kliden, nepohnut a tich,
jen páry nad ním vláčejí se bílé,
a je v tom smutek, jak by za té chvíle
se mrtvých řad byl ze dna vzhůru zdvih’...
Mně vlastní duše obraz v mysl vstoup’.
I tam jak měsíc svítí vzpomínání,
však ticho tam jak na té vodní pláni
a velký klid od povrchu až v hloub.
Po žáru, marném vlnění, jež píše
nám vrásky v čelo, klid jen leží v ní,
a vše, co mrtvo, duch těch přešlých dní,
jak bílá pára vystupuje tiše...