Já v kanceláři šeré kdys,
kde sedám k práci den co den,
jsem našel maně starý spis,
byl sežloutlý a poprášen.
A nebylo to pravda již,
jak zatím letěl proud a čas,
co kdos tam psal a v svazků tíž
byl spis ten vložen k spánku zas.
A že už jiný nebudu,
že zachránil jsem v duši květ,
o mnohých srdcí osudu
jsem počal tiše přemýšlet.
To o srdci, jež v mládí dnech
svůj život mělo, ples i tíž,
a byl kol ruch a byl kol spěch,
a na ně každý zapomněl!
Tak čekávalo nocí, dnem,
tak dlouhý čas, tak dlouhý, ach,
až sežloutlo, co kvetlo v něm,
a šedý až je pokryl prach.
A jestli někdo po létech
tak maně pohléd’ v nitro mu,
že byl tam život, láska, dech,
už nenapadlo nikomu.
A že se vzbudit nedalo
a nechat je se nesluší,
nu, ono také dostalo
své číslo v knihách záduší!