Za jara kryjí se květiny v stín,
v zášeří, houštiny pučící ranně,
jak by zem halila ve svůj je klín,
jak by se před lidmi styděla za ně.
Anebo jakoby chránila květ
před mrazem, který se navrací ještě,
a než se naděješ, spustí se hned
chladný sníh na místo vlažného deště.
Ale vše nadarmo; lesem jak jdem’,
tušíme květiny, jak to vstříc dýchá;
je to jak s láskou, tím dubnovým snem,
prvně když zvedá se, plachá a tichá.
Tají se do prsou hluboko tak,
aby jí nenašel nižádný z lidí,
noci jen hvězdnaté nesčetný zrak
kalich se bělostný otvírat vidí.
Jediná slza však, jediný vzdech,
a co ret popírá chladně a suše,
v očích jen záblesk a na tváři žeh
prozradil všechno už dávno, má duše!