Ve tmavých duše hlubinách,
tichých jak hlubiny moře,
spí tam tak mnohé, mnohé v snách
zapadlé štěstí i hoře.
Nadějí marných puklý vrak,
přání, sny kdysi tak svěží,
jak utonulá, mrtvý zrak,
ztracená láska tam leží.
Kolem je velký noci klid,
smutku i svatosti plný,
nahoře slyšet bouřit, bít
nového života vlny.
Šumí to novou nadějí,
novými bolestmi kvasí,
dole vše zvolna přikrejí,
zarostou trávy a řasy.
Časem jen hne se hlubina,
v hlubokém vzdychne si bolu,
se shora tiše do klína
něco jí padá zas dolů...
Je to jak v moře padlý kraj
s bídou i se slávou svojí,
jak o tom šeptá mnohá báj
a jak to v pohádkách stojí.
Pohádky, jež jsem slýchal tich,
pohádky lidského žití!
Ach, mně je dnes, jak slyšel bych
z hlubiny zvonů hlas zníti!