Já přátelství se smával muže - ženy,
mně nebylo to nikdy víc než maska,
než děravý plášť, v nějž se halí Láska,
jež shodí mumraj ve mžik vytoužený.
Jen slabá lávka přes potoku pěny,
jež pod silnějším krokem náhle praská,
hra s ohněm pouze, nebezpečná sázka,
kde ztrácíš vše a nedosáhneš ceny.
Leč nyní, nyní.., co mám, dítě, tebe,
se nebojím už... přízniva nám sudba,
hle, jak nám září bez obláčku nebe!
Jak daleko řev bolesti a vášně!
Vše mír a ticho, pohoda a hudba...
A v tom šleh blesk a zahřímalo strašně.