Stavěli jsme králům pyramidy,
v stavbách pot, krev za ně v bojích lili,
což teď sobě žíti po dnech bídy
není v nás ni odvahy, ni síly?
Ztuhla v poutech příliš naše paže,
zchromly ruce, zmalátněl duch slabý,
či to zvyk jen starý dál nám káže
sklánět leb a hrbit se jak rabi?
Či jen proto pozvedli jsme šíje,
zlomili ta pouta rukou tuhá,
bychom sami znovu navlékli je,
nebo volnost měli bít druh druha?
Kde dřív bič nás nutil, lásky není?
Nejsme kmen, jsme větrem hnané listí,
jež se zmítá v chladné podjeseni,
v divém chumlu sváří se a svistí?
Jaký zmatek bez rady a cíle!
Jeden „Vpřed!“ a druhý volá „Zpátky!“.
Na soše ten chce mít roucho bílé,
onen rudé, jiný z jiné látky.
Jak tu Socha Svobody se tyčit
záhy může, klenout chrám se její?
Co ten staví, jiný káže ničit,
oči planou, rty se vztekle chvějí.
A přec všichni umlkli by tiše,
každý k práci šel by, jež mu dána,
ó, té hanby! kdyby houkla s výše
jedna vůle, pevná vůle pána.