Sílu, Pane, sílu těm, kdo vedou
lid svou pouští, nekonečnou dálí,
aby pod svou i pod jeho bědou
v beznaději chabě neklesali!
Když ten každý výkřik darmo vyzní
a se smráká kolem jen a šeří,
když lid volá v únavě a žízni,
pochybovat počnou ti, kdo věří.
Na pěvce za rokot struny hravý
fičeti když počne zloby kámen,
když svým věštcům dřevo kříže staví,
k hranici je vleče v muky plamen.
Sílu, Pane, aby nezlekáni
stáli hrdě nad vřavou a zmatky,
němým klidem odráželi lání,
až v břeh couvnou vzduté vlny zpátky.
Aby v smíchu kruté beznaděje
vlastnímu se nerouhali dílu,
sami v hněvu, který rukou chvěje,
nekáceli v prach je, v bláto jílu.
A když přec je skácejí jich blesky,
co dřív kámen, aby zvedli z kovu,
jak když Mojžíš roztřísknuv své desky,
šel a počal jiné tesat znovu.