Neuvidím nikdy již tvou krásu,
neuslyším nikdy tvého hlasu!
Rvu si vlas, checht na rtu se mi chví,
zrak můj podlit – je to šílenství?
Jako pes, jenž kňučí, vyje mukou,
vyhrabat bych z hrobu chtěl tě rukou,
rty své přissát na tvém líci bledém
a tím sladkým umírati jedem!
Ó, jak se Osud asi smál,
ó, jak se smál,
když nad tvým smrtným ložem stál!
„Hle, ona již se loučí s vším,
a mezi mroucí tou a jím,
ó, jaká dál, ó, jaká dál!“
Ó, jak se Osud asi smál,
ó, jak se smál,
když nad tvou hrobní jamou stál!
„Jen rychle, než se vrátí, bloud,
moh za ní by se uvrhnout!
On žít má dál! On žít má dál!“
Zhasla hvězda poslední,
již Bůh na své nebe zasil,
jak by havran byl ji zhasil
černým křídlem a zář s ní.
Pustá noc teď kol a kol,
plná hrůzy jen a smrti,
která všecko dusí, škrtí,
jeden hřbitov – zemský dol.
Srdce musí dotlouci,
oči v klid se zvrátit tupý,
již jen vítr nad vším úpí,
jediný hlas živoucí.
Ohně v zemi dohasly.
Kraje v poušť se proměnily.
A teď sníh se sype bílý
mrazným vzduchem roztřáslý!
Co tu ještě tápám, chci
ve vymřelém, pustém dole?
Mrtvola jen na mrtvole,
kam se krok můj potácí!
Už se nikdy nerozdní!
Věčná noc jen, mrtvá, tmavá.
Slábne krok, a klesá hlava...
Zhasla hvězda poslední.